Někdy mě napadá: Co kdyby to bylo všechno naopak, co kdyby nejvyšší formou života na Zemi nebyli lidi, ale psi. A oni si pořizovali jako domácí mazlíčky nás? 🤷♀️
Adekvátně proporčně, pan Boxer větší než pan Jezevčík. A k tomu svého člověka – klidně 10x menšího, lehčího.
Ranní venčení a rozhovory např. „Hm, pěkná fenečka, co je to za plemeno? Pouští chlupy? Vypadá taková divoká, už vám doma něco roztrhala?“ „Ne, ne, je hrozně seriózní, učenlivá, dělá nám samou radost.“
A co teprve ty rozhovory mezi námi lidmi: „To je opruz toto, zas stojíme, ty kecy…“ Nebo „Furt lozit po venku, už bych si poležela, copak bude asi dobrého k snídani?“ Anebo „Bě-há-me, bě-há-me, pojď páníčku, bude legrace!!“
Třeba si i myslíme, jak máme mazlíčky perfektně zmáknuté a jsme vedle, jak ta jedle.
Podobně to může být i s dětmi. Všimli jste si někdy jejich úhlu pohledu, poslechu, co z nás dospěláků vlastně vidí a jak to asi vnímají?
Vzpomenete si ještě na ten svůj? A pokud ne, zkusme na chvilku zaujmout úhel pohledu vašeho dítěte / synovce / neteře. Už jen snížit se na jeho centimetry výšky. Jaké to je? Co vám první cinkne do očí / uší / nosu?
Změnit úhel pohledu může být velmi inspirativní, zvlášť pokud se nám už nějakou dobu něco dost drbe – od pracovních po vztahové věci.
Doporučuju to vyzkoušet. 😉
S. ❤️🩺
